Jak jsem začínal...

Vzpomínám si, jak jsem se ještě jako malý chlapec jednou při vytáčení medu zeptal celý nedočkavý svého tatínka Jiřího Hůly z Pavlíkova (u Rakovníka): „Taťko, už bych mohl také včelařit?“ A tatínek se tehdy jen pousmál a pokojně mi odpověděl: „Včelařit se přece začíná až po třicítce“ (míněno po třicátém roku věku). Tehdy jsem tomu příliš nerozuměl a myslel jsem si, že to nějak souvisí s fyzickou silou, popř. s nějakou zvláštní dovedností, na kterou je potřebná „dospělost“.

Teprve až s odstupem času jsem poznal, jak převelice moudře to tehdy tatínek myslil. Tzv. „Kristova léta“ (33 let) je totiž věk, kdy je již člověk schopen blíže chápat některé úkazy tohoto světa a nachází pro svá poznání rozumová vysvětlení v přírodních zákonitostech. Zkrátka je to věk, kdy začíná „zrát“, kdy se začíná stávat v životě „moudrým“. A někdy je třeba k tomu poznávání a chápání krátká samota jen se včelami.

Tatínek tehdy choval 10 včelstev v bydlišti svých rodičů ve své rodné vísce Tytry ležící nedaleko Pavlíkova v květnatém údolí, kterým protéká Tyterský potok (součástí CHKO Křivoklátsko, cca 10 km západně od Křivoklátu a 10 km jižně od Rakovníka). Vzpomínám si, že med jsme tehdy vytáčeli s pomocí našeho starého 3-rámkového ručního medometu, který jsme měli ještě po včelaři pradědečkovi...

Roky ubíhaly a já se přestěhoval do Východních Čech na Pardubicko za svou budoucí manželkou, se kterou jsem se seznámil během studia na jihu Čech v Českých Budějovicích. Bydlení v městském bytě mi však příliš nevyhovovalo a tak jsem hledal každičkou příležitost, jak se dostat ven z města do přírody. Naštěstí měli rodiče ženy asi 30 km jižně od Pardubic chatu v rekreační oblasti u Sečské přehrady v doposud téměř nenarušeném životním prostředí lidskou činností (zejména tou průmyslovou) nedaleko Železných hor na hranici s krajem Vysočina. Mezitím jsem také dospěl do věku, kdy jsem začal vážně uvažovat o tom, že si založím vlastní chov včelstev. A tak jsem se rozhodl, že bych mohl zkusit víkendově včelařit někde poblíž. Po několika konzultacích se zkušenými včelaři, jsem se nakonec přihlásil do místní základní organizace Českého svazu včelařů působící na Seči. Kam však umístit úly? Na chatu přímo do rekreační oblasti to nešlo. Začal jsem tedy usilovně pátrat po nejbližším okolí, kde by bylo možné budoucí včelstva umístit. Nakonec vše vyřešila náhoda. Při jednom z mnoha společných setkání včelařů naší základní organizace jsem náhodou dostal od místních poměrů znalých včelařů tip na volný včelín, který se nacházel v zámeckém parku Školských sester Františkova řádu v nedaleké obci Hoješín. Neváhal jsem tedy a zašel jsem se tam ještě týž den podívat. Sestry mne velice vřele přijaly a umožnily mi do včelína nahlédnout. Včelín se sice již delší dobu k chovu včel nepoužíval a tak vypadal trošičku zanedbaně, stejně jako čtyři malé úly typu „zadovák“ hned vedle něho. Považoval jsem toto „boží dílo“, které nám tu zanechali odkazem naši předci, za jakýsi „genius loci“ hodný naší mimořádné pozornosti. Dlouho jsem se proto nerozmýšlel a přislíbil jsem, že včelín i úly opravím a opět zprovozním. Pustil jsem se tedy ihned do práce. Zda se mi to nakonec podařilo, posuďte sami…